ÚVOD DO METODIKY MANŽELSKÉHO, RODINNÉHO, PARTNERSKÉHO A DALŠÍHO VZTAHOVÉHO PORADENSTVÍ

Manželské, rodinné, partnerské a další vztahové poradenství (dále v textu jen vztahové poradenství) má společný základ s poradenstvím v pomáhajících profesích obecně (například v etických zásadách, ve vedení rozhovoru, v zodpovědném zacházení s informacemi a poznatky). Vychází z rozpoznaných potřeb jednotlivců a systémů, spolupracuje s nimi aktivně mj. využitím informací, poznatků a rad, a podporuje jejich samostatnost. Poradenství obecně je jednou z odborných pomáhajících činností v rámci vyjádřeného smluvního vztahu mezi poradcem, jeho protějškem a hodnotovým (společenským) prostředím; smlouva se zaměřuje na podmínky a cíle setkání a na zodpovědnosti jednotlivých smluvních stran.

Poradenství se svými cíli liší od krizové intervence, koučování, doprovázení, pastorace, mediace, psychoterapie; zároveň s těmito formami hraničí, někdy na ně navazuje či se s nimi částečně prolíná.

Obecným cílem vztahového poradenství je pomoci druhému člověku (páru, rodině atp.) při orientaci v jeho (nepříznivé) vztahové životní situaci, případně člověka (pár, rodinu atp.) podpořit při rozhodování anebo při jejím řešení.

HODNOTY[2], NA NICHŽ STOJÍ VZTAHOVÉ PORADENSTVÍ

• „Spravedlnost“ v průběhu, nikoli ve výsledku (rovnost poskytovaného času, prostoru, emocí, emoční satisfakce).
• „Respekt a uznání“ – uznání základní lidské důstojnosti a podpora toho, aby každý měl stejnou šanci získat úctu (společenskou vážnost). Ač vztah klient – poradce je v základě asymetrický, jsou klient a poradce konverzační partneři. Obě strany se při setkání navzájem ovlivňuji a mají svou odbornost (klient např. na vlastní vztah, poradce na vztahy obecně). Věříme v partnerský přístup ke klientům v poradenství s respektem k hranicím (např. generačním, nebo rodinných systémů).
• „Otevřenost“ – pravdivost, realističnost, sdílnost, život v pravdě… Věříme v užitečnost vzájemné a oboustranné otevřenosti pro život; vnímáme rozdíl mezi tajemstvím či tabu a soukromím.
• „Vztahovost – propojenost s druhými“ - vzájemná závislost představuje základní podmínku lidské existence.
• „Autonomie“ – víra ve vnitřní jednotu, vývoj a sebeřízení každého jedince.

Dilema „autonomie“ versus „vztahovost - propojenost členů komunity“ a vzájemná pomoc celých rodin v současné době vede k opouštění představy nezávislého jedince jako ideálu.

• „Zodpovědnost“ – lidé jsou zodpovědní za sebe a své činy a jejich chování má vždy nějaký (byť nezamýšlený) důsledek. Ze vztahové podstaty člověka (význam člověka je utvářen prostřednictvím vztahů) vyplývá, že jeho rozhodnutí mají dopad i na životy ostatních (i těch, kteří na konzultaci přítomni nejsou) a z toho vyplývá i hodnota lidské zodpovědnosti za druhé (např. rodičovská). Tradiční etika individuální odpovědnosti je tedy nahrazována odpovědností vztahovou.
• „Angažovanost pro druhé“ – vztahový poradce je neutrální (není kamarád, soused nebo příbuzný, je jen „na návštěvě“ ve vztahovém systému klientů, není jeho součástí), ale vyjadřuje svůj zájem o druhé a jejich vztahy.

Hodnotová dilemata[3] (= takové oblasti hodnot, kde se rozhodujeme mezi dvěma dobry nebo dvěma zly) ve vztahovém poradenství mají původ v napětí mezi jedincem a jeho společenstvím (např. soudržnost rodiny vs. osobní rozvoj jedince); znamená to např., že poradce si musí položit otázku, kdo je jeho klient (jedinec, pár, rodina či osoby v jiném vztahu) a koho nebo co (který ze vztahů, jaký typ vztahu) chce v dané situaci podporovat. Dilemata je třeba nechávat stále a pružně otevřená, nejistota v nich tvoří součást poradcovy práce.

VYMEZENÍ ZDRAVÉHO[4] VZTAHU, KTERÝ CHCEME VZTAHOVÝM PORADENSTVÍM PODPOROVAT

Vztah, kde se vyvažuje blízkost a spoluzávislost s osobní autonomií a vztahovou otevřeností a kde každý nese patřičný díl zodpovědnosti za vztah, jehož je účastníkem. Může se jednat o vztah partnerský, rodičovský, sousedský, kolegiální, kamarádský či o vztah k sobě samému na pozadí jiných vztahů.

Rámec a zásady vztahového poradenství

• Poradce zná svou teoretickou výbavu a rámec, kam patří: jak se ptá na vztahovou dynamiku (např. pomocí instrumentálních složek soužití) a jak ji pojmenovává (bez/moc, zacházení s prostorem a zdroji, blízkost/vzdálenost, ne/závislost, sebe/úcta, ne/přijetí), jakou zná soustavu potřeb, jaký zastává terapeutický systém atp. Je schopen klientům sdělit své teorie (např. z psychologie osobnosti a z psychologie vývojové), přesvědčení (např. o tom, kdo je člověk a jak a kdy se u něj co vyvíjí včetně například vývoje spirituálního), hodnoty a postoje a také zjišťovat, zda jejich výkladový rámec se s jeho shoduje nebo zda se výkladové rámce liší.
•  Ve složitých případech může být užitečná spolupráce páru poradců nebo (multidisciplinárního) týmu odborníků.
• Začíná se bližším a jednodušším.  Pokud tento přístup nepřinese kýžené výsledky, se souhlasem všech zúčastněných se pokračuje do širších souvislostí a větší hloubky.
• Poradce rozpoznává krátkodobá řešení, která přinášejí emoční úlevu, avšak výsledně mohou představovat rizika pro vztah či jednotlivé osoby (např. děti), a řešení zaměřená na udržitelný rozvoj vztahů a osob. Pojmenovává a vyvažuje oba přístupy.
•  Poradce má svou osobní a pracovní zodpovědnost, aby
• měl rád lidi a práce ho bavila;
•  rozpoznával, jaké vlastní potřeby mu jeho práce naplňuje;
• vnímal a uvědomoval si vlastní hodnoty, které vstupují do jeho práce, a případný hodnotový konflikt při spolupráci s klienty;
• rozvíjel svoji osobnost a využíval k tomu supervizi (intervizi) a další nástroje profesního a osobního rozvoje;
• rozvíjel svoji odbornost a využíval k tomu odbornou literaturu, hodnocení a další zdroje (např. zpětná vazba, připomínky a stížnosti od klientů);
• -          dojednával cíle a podmínky spolupráce tak, aby mohl s klientem účelně poradensky postupovat;
• -          přispíval ze své strany k dosažení cíle rozpoznáním problému, (nepříznivé) vztahové situace a kontextu a volbou vhodných strategií pro dosažení společného cíle.

• Zodpovědností klienta je,
• aby dodržoval pravidla instituce a uzavřené dohody (termíny, omluvy, vypínání telefonu, platba atd.);
• aby vyjádřil svá očekávání od poradenství;
• aby se (aktivně) podílel na vytváření dohody (kontraktu) o spolupráci včetně domlouvání se o cíli spolupráce a způsobu jeho dosažení;
• aby kontrakt dodržoval a usiloval o dosažení stanoveného cíle;
• aby vyjadřoval své potřeby a přání, event. odmítal ty nabídky poradce, které mu nevyhovují;
• aby převzal zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, volby a vybranou cestu - v konzultaci i v životě.

ZNALOSTI PORADCE, KTERÉ OD NĚJ VYŽADUJE VZTAHOVÉ PORADENSTVÍ

• historie poradenství
• etické otázky oboru poradenství
• právní předpisy: zákon o sociálních službách, zákon o rodině, zákon o sociálně-právní ochraně dětí, úmluva o právech dítěte, občanský zákoník a jiné vztažné oborové právní předpisy
• znalost hranic mezi vztahovým poradenstvím a jinými formami práce s klientem (např. psychoterapie, krizová intervence, sanace rodiny, manželská obnova, svépomocné skupiny, mediace apod.) včetně případného použití konkrétních intervencí a postupů v průběhu poradenského procesu
• teorie sexuality, partnerství a rodiny z hlediska evolučního, sociologického, kulturně a sociálně antropologického, sociálně psychologického a generového
• vývojová psychologie
• současná psychologie osobnosti
• systémová teorie a teorie komunikace
• psychoterapeutické směry
• systém sociálních služeb

DOVEDNOSTI PORADCE, KTERÉ OD NĚJ VYŽADUJE VZTAHOVÉ PORADENSTVÍ

• Komunikační dovednosti pomáhajících profesí:

Navázat a udržet kontakt, vzbudit důvěru, formulovat otázky, dohodnout cíle a smlouvu; vést rozhovor, intervenci a konzultaci.

• Obecné poradenské dovednosti:

Poradenství obecně opisuje projektový kruh, který má tyto části:

a)        posouzení situace

b)        plánování postupu

c)         provedení domluveného

d)        vyhodnocení postupu (a případně přechodu k dalšímu posouzení).

K obecným poradenským dovednostem patří především:

•  kontraktovat (domlouvat smlouvy, vytvářet dohody):
• domlouvat se na o očekáváních,
• dohodnout SMART[5] cíle spolupráce (konkrétní/významné/jednoduché; měřitelné, dosažitelné/přijatelné pro všechny zúčastněné; relevantní/realistické; časově ukotvené + hodnocené/etické…)
• držet rozhovor v hranicích aktuální zakázky klienta,
• pojmenovávat hranice poradenství a jiných forem práce s klientem a domlouvat se o nich,
• vyhodnocovat spolupráci vzhledem k cílům, úspěchům a hodnotám,
• ukončovat spolupráci (například užití rituálů),
• získávat inspiraci pro další rozvoj poradce (i klientů).

• Specifické dovednosti vztahového poradenství:
• Zjišťovat a popisovat dynamiku vztahu či vztahů (v páru, rodině). 
• Fandit vztahu (vnímat a zdůrazňovat jeho síly) a vnímat potřeby a hodnoty jednotlivců (i těch, kteří na konzultaci nemusí být přítomni).
• Srozumitelně klientům popsat, co s poradcem jejich komunikace dělá; zprostředkovat jim proces komunikace, reflektovat ho.
• Domluvit poradenský cíl (jak poradce může přispět ke klientovým vztahovým cílům v životě) a sledovat jeho naplňování.
• Odlišovat partnerské a rodičovské role.
• Udržet bezpečné prostředí.
• Udržet emoční stabilitu poradce – zacházet s vlastní ne/stabilitou jako se zprávou o vztahovém poli.
• Zodpovídat za hranice poradenského procesu.
• Reflektovat, co pro poradce konkrétní poradenský vztah znamenal a vyhodnocovat, co se při spolupráci naučil.